Jeden by mohl stát v italské výkladní skříni, druhý třídit plast v Krči. Napadá mě, co mohou mít společného tidle dva. Krom východního jazyku ještě jednu věc!
Skoro jako imigrantský archetyp Ukrajince působila igelitová taška. I já jsem byl jednou počastován, že vyhlížím jak „úkáčko“, když jsem do města vyrazil jen s tímto doplňkem, a tak přemýšlím, proč vlastně mají, skoro jako svůj atribut, igelitovou tašku? Co se skrývá v útrobách, co by se dalo najít v takovém pomocníkovi? Proč ji mají vždy, že se už jen podle ní dají poznat? Přece batoh není tak drahý a určitě je i praktičtější, tak proč přilnuli právě k igelitce? Vím, že mi byla vštěpováno od mladistvých let neslušnost nahlížení přes rameno, ale nahlížení přes koleno do tašky?
Nic jsem neviděl, nic nezahlédl. Ani noviny, cigarety, rajčata nebo zbraň, jen tak pro případ. Nic. Zklamaný, že jsem neodhalil společensky jistě žádanou záhadu obsahu východoevropské igelitky, jsem si vystoupil a vyrazil vstříc školní všednosti. Ale celý den mi to stejně nedalo. Avšak odprostil jsem se od myšlenky tajemnosti osobních propriet cizince i kam doprovázel pan Šampón pana Otrhance. Ať už se lišili jakkoliv a jejich kroky vedly kamkoliv, společný osud přistěhovalce je spojuje možná víc, než by chtěli. A dle toho i vypadali. Bezprizorní, bez zábran. Sounáležitost, ať jsi jaký jsi. Teď v tom jedem spolu.